PRAVDOU TŘEBA PROTI VŠEM

KAREL KRAMÁŘ PRVNÍ ČS PREMIÉR

České státní právo

 

Karel Kramář

II. Marie Terezie a nový centralismus

 

Na trůn Habsburgů nastoupila žena. Mezi velikými ženami světových dějin stala se jednou z největších. Zdálo se, jako by osud v této ženě vše chtěl spojiti, co učinilo Habsburgy tak velikými: houževnatost, vytrvalost, nepoddajnost a bezohlednost dlouhé řady její předků. Proti celému světu nepřátel bylo jí hájiti korunu, kterou jí Karel VI. v nepochopitelné zaslepenosti a dobromyslnosti papírovou úmluvou zabezpečiti chtěl. Ona rostla s nebezpečím a uvykla ceniti se. Věrnost její národů a její čistě ženská slepá víra v dobré právo zachránily, co se zachrániti dalo. Jenom proti Bedřichovi ztratila Slezsko, bohaté Slezsko, které s ostatními zeměmi koruny české po dlouhá léta finančně habsburgskou politiku světovou umožňovalo. A Bedřich, kterého tak nenáviděla, stal se její příkladem. On chladný, ona ohnivá, vášnivá; ona plná víry v dobré právo a věcnou spravedlnost — on skeptický se svou důvěrou v dobrou svoji armádu a v plné pokladny — oba přece byli stejní v bezohlednosti proti všemu, co jim bylo v cestě.

Časem naučila se Marie Terezie mnohému od Bedřicha. Naučila se ceniti dobrou armádu a dobrou správu, ztratila mnoho ze své víry v dobré právo a posvátnost smluv a v bezohlednosti ho překonala. — Žena. Dostala se v docela nové poměry. Na světovou velmocenskou politiku Habsburgů, která ve všech koncích Evropy své zájmy tušila a pro války a zbrojení pokoje nedocházela nebylo více pomyšlení. Naopak: Marie Terezie musila nasaditi vše, aby jen své dědictví zachovala a znovu dobyla. Byla odvrácena od světové politiky a musila doma síly své sebrati. Tu viděla Bedřicha a jeho Branibory  přesnou správou a plnými pokladnami, s centralisací a silnou armádou. A o Slezsku sděloval s ní Haugwitz, jak málo tam Bedřich dbá starých práv knížectví, a kterak přes všecky staré řády jeho vůle a jeho zásady vládní bezohledně byly zaváděny. Viděla jednostejný centralistický stoh a jedinou vůli, která jej oživovala, jím pohybovala a zapomínala, kde působil, co byly Branibory a co Slezsko. — Věčně jednotvárné Branibory byly jako stvořeny pro absolutistický centralismus a Slezsko byla dobytá země, ve které vůle a rozum vítězův byly jediným zákonem. A dědičné země? Rozdílné vlastnostmi přírodními, obyvatelstvem, pílí a mravem, bohatstvím a nadáním, všecky se starým svérázným vývojem a dějinami, žily v důvěře v posvátnost korunovačních přísah a slibů, hájíce a udržujíce staré mravy a práva. A té víře ve zděděnou dynastii jako v útočiště své svéráznosti a svých tak často a slavnostně zaručených práv, obětovaly vše, aby královně zachránily korunu a ode všech opuštěné aby věrnost poddanskou osvědčily. V Praze bylo sice několik aristokratů, kteří sloužili králi Bavorů, ale to bylo ojedinělé a hlavně přívrženstvo bavorských Fürstenbergů. Vyšetřování objevilo toliko věrnost ostatních, a země, lid odolal všem lákadlům pruského krále, přidržel se věrně královny i pomohl jí aspoň Čechy a Moravu zachrániti. Zdá se však, že věrnost národů jest sice krásnou, nikoli ale politickou ctností.

V těžkých časech své kruté nouze uvykla Marie Terezie ceniti se. Kde vše přestávalo věřiti, nepozbývala naděje, kde vše hlavu ztrácelo, byla pevnou a rozhodnou. Nebyla toliko o korunu vyšší než její okolí. A při tom byla oživena bezpříkladnou pílí a touhou po činech. Musela o všem věděti, o všem říci poslední slovo, vše muselo se státi hned a zralého byrokratického uvažování nenáviděla. Nebylo-li rychlé rozhodnutí nejlepším, bylo to přece nějaké řešení. Vlastní rozhodnutí měnila rovněž tak energicky jako rozhodnutí jiných. Nosila vše v hlavě, celý státní život, nápady dostavovaly se bezprostředně, nečekala na obšírné výklady svých úřadů. Resoluce Karlovy jsou lapidární, císařské, resoluce Marie Terezie jsou osobní, ženské, proti obvyklé formě.

Bylo jí lhostejno k resoluci o obsazení podřízeného místa úřednického připojiti nejdůležitější rozhodnutí. Čím jí byly starodávné copatě byrokratické formy; ona byla stát, zákon, vše!

Také v úřadech a kancelářích viděla jen osoby.

Ctihodné, byť i poněkud zastaralé instituce, dvorské kanceláře i dvorskou komoru nepokládala za organisace, jež se vžily, státoprávní myšlenku představovaly, nýbrž za množství úředníků, kteří dle staré šablony zvolna své spisy vyřizují a ruší a provádění jejich bezpočetných resolucí jenom zdržují. Ve množství spatřovala jednotlivce, kteří se jí líbili, kteří na vše přistoupili, co chtěla, a bezohledně vždy nové myšlenky své vládkyně provedli. Odsunula dvorské kanceláře, dvorní komoru stranou a nejprve Starhemberg, pak Haugwitz, Chotek, Blümegen platili jí za víc než všecky nejvyšší úřady. Tajnou finanční radu zrušila proto, že to Starhemberg "sám lépe spraví" a "Haugwitz — Blümegen to již udělá" bylo jejím nejmilejším prováděcím nařízením. — V této personifikaci celého státního bytí byla nepřekonatelna, čistě ženská —

Tímto zrakem pohlížela Marie Terezie na starý stát Bedřichův a na jeho nově zřízené Slezsko. Vše bylo tam tak jednoduché, vše v rukou krále, úřady bez historie, bez svéráznosti, bez státoprávního významu jen s těžkopádnými bizarrními jmény. A král byl vším, žádné státoprávní pochybnosti a ohledy nebrzdily jeho vůli. Tento král vzal jí drahé Slezsko, ten malý, nepatrný pruský král! Kouzlo jeho moci musilo spočívati v centralistické síle jeho správy, jinak nebyl by mohl zvítěziti! Marie Terezie měla tak málo porozumění pro pravé příčiny své slabosti. Země konaly co mohly přes svou státoprávní samostatnost a Uhry, jež tak málo na společné potřeby přispívaly, musila nechati nedotknuty. Ano, bylo jí nad to Uhrám za chválený patriotism jejich i s "Moriamus pro rege nostro" značně draho platiti koncesemi v Benátě a ve Vojenské hranici, ano i ve správě kamerální. Světová politika Habsburgů, jejíž posledním nositelem byl Karel VI:, nešťastné snahy téhož, aby viděli pragmatickou sankci ode všech mocí schválenou, dědičné země vyčerpaly. Války a mobilisace zničily zpravidla těžce opatřený finanční pořádek. Hnulo-li se něco ve Španělích, v Turecku, v Polsku, Sicílii, Švédsku — bylo ve Vídni aspoň mobilisováno, po většině však nechybělo na přímém účastenství ve válce.

To by nebylo vydrželo ani nejscentralisovanější Rakousko.

Poslední válka Karlova s Tureckem armádu mravně desorganisovala a nemoci ji zdecimovaly.

S tím vojskem měla pak se Marie Terezie brániti tolika nepřátelům. Zatím co Habsburgové tak silami svými mrhali, zůstávalo Prusko dlouhá léta v klidu, otec Bedřichův shromažďoval peníze a velké vojáky, malá říše byla připravena, hotova k boji, byla útočníkem a nikoli se všech stran napadeným. To však Marie Terezie neviděla. Měla za to, že bude moci Slezska opět dobýti, až dědičné země tak zřídí, jako bylo Bedřichovo Prusko. Chtěla stát míti tak v rukou, jako Bedřich své Branibory a když jí Haugwitz pruská zařízení ve Slezsku popsal a objasnil, přikročila k práci.

Stará, zaručená práva dosud neodvislých států nebyla jí překážkou. Přísahala korunovační přísahy, v recessech dávala největší sliby, že práva a privileje zemí držeti a chrániti bude — a když pomocí recessů — starého zařízení, jehož za Leopolda a Krala VI. užívalo, — na deset roků obdržela finanční prostředky k udržení silného vojska, když berní sílu zemí až k přemíře napjala, zničila samostatnost zemí, zlomila jejich práva a privileje, i vytvořila centralistickou říši z českých a rakouských korunních zemí a jelikož neměla síly, aby se uher dotkla, položila základy k dualismu.

A vše to nestalo se ani dle nějakého určitého plánu, jen jako skokem od nápadu k nápadu. Vedle starých úřadů zřízeny nejprve nové, které měly obstarati zavedení nového recessuálního systému a nové daně pozemkové, kterou Marie Terezie dle příkladu českého upravení daně pozemkové, jež již za Karla VI. bylo vypracováno, ale Marií Terezií teprve sankcionováno, všade zavésti chtěla. Byly zvány zprvu deputacemi, pak byly staré dvorské kanceláře, česká a rakouská, i dvorní komora zrušeny a na jejich místě "Directorium in publicis et in cameralibus" zřízeno, jehož presidentem se stal hrabě Haugwitz. —

Vedle toho zřízena nejvyšší instance soudní a v zemích utvořeny representace a komory. Tím měla Marie Terezie celý stát a jeho správu ve svých rukou. Tak se stala státem, jak tom chtěla a hrabě Haugwitz jejím výkonným orgánem. A teprve nyní mohla pro osoby, jimž dávala přednost, utvořiti úřady bez jakékoli státoprávní překážky. Co vše tyto osoby spravovaly, dotýkalo se jí méně. Domnívala se, že změnou v osobách vše může učiniti. Proto, že jejím novým orgánům centralistickým bylo spravovati věci, kteréž měly všecky vlastnosti spíše než jednotnost, nařídila, aby úřednictvo bylo přesazováno  z jedné země do druhé, z jednoho referátu do druhého. Jelikož všemu rozuměla a dle jejího přesvědčení hrabě Hauwitz také, předpokládala to i u svého úřednictva.  Zapomněla, že tolik rozuměla proto, že jí odborné věci znalé úřady předkládaly referáty. Utvořila nejvyšší soudní instanci v úmyslu, aby soudnictví jednotně bylo spravováno i nemyslila na to, že právo ve všech zemích bylo různé a že jednotné soudnictví bylo nemožností. Jak pozdě teprve přišla jednotná kodifikace formálního a materiálního práva! Tak konečně měla zřízeny západní dědičné země jako Bedřich své Branibory a Slezsko — a přece Slezska nedobyla zpět. Zdá se, že forma centralismu nesplnila, co Marie Terezie od ní očekávala, a porušení práva, jehož se dopustila, že bylo marno.

A porušením práva  bylo utvoření centralismu, porušením takové násilnosti a bezohlednosti, že se mu nerovnají ani převraty po bitvě na Bílé hoře. Tam vzala stavům všemohoucnost, poněvadž způsobili revoluci, zde vzata vyla dosud neodvislým státům samostatnost jejich, protože přes nejtěžší oběti na statcích a krvi Slezsko přece zachrániti nemohli. Ferdinand II. vzal jako vítěz vzpourou stavů stavům jejich práva, Marie Terezie byla mravně, formálně i materielně v neprávu, když zemím patriotismus a obětavost jejich neomluvitelným porušením práva splatila. Morálně byla v neprávu, protože přísahou korunovační a ještě těsně před svými převraty v recessech střední a chránění práv a privilejí zemí přísežně stvrdila a slavnostně slíbila, jakož že přímo neuvěřitelným nevděkem zemím odplatila, kteréž jí přes všeliké lidské očekávání korunu i říši zachovaly. Oddanosti plný patriotism tak odměniti ani velkému monarchovi, který chce novotám, není dovoleno.

Formálně a materielně byla v neprávu proto, že tvořila státoprávní poměry, ketré bez přivolení stavů naprosto tvořeny býti nemohly. Smlouvou z roku 1526, obnoveným zřízením zemským, pragmatickou sankcí, na jejíž základě trůn stál, bylo zaručeno, že v právech zemí koruny české jednostranným zařízením královým nic měněno býti nemůže a nesmí. Nedílnost, samostatnost a neodvislost zemí koruny české jsou ale ona práva a privileje království, kteréž ve všech těchto základních státních aktech nejslavnostněji byly zaručeny a kteréž držeti Marie Terezie v korunovační své přísaze přísahala.  A nedbajíc své korunovační přísahy zrušila jednotu a nedělitelnost zemí koruny české zrušením české dvorské kanceláře, zřízením centralistického directoria učinila konec legislativní a administrativní samostatnosti a neodvislosti české koruny a zřízením repraesentací a komor, které nezávisely od českého centrálního úřadu, práva královská českého prostě znásilnila. Ke všemu tomu nebyla dle základních zákonů českého státu, kteréž držeti del přísahy byla povinna, bez svolení stavů ani formálně ani materielně oprávněna. Svou vlastní osobu a význam přeceňujíc, dopustila se proti právům české koruny největšího bezpráví. Zapomněla, že její předkové Čechy nedobyli, nbrž na základě svobodné volby krále a formální pro obě strany závazné smlouvy převzali, kteroužto smlouvu držeti všichni Habsburgové nejslavnostněji odpřísáhli a která pro ni tím světější býti měla, že stavové jen jí k vůli dobrovolně, aniž je kdo k tomu nutiti mohl, bez jakékoliv náhrady — ne jako Uhry — řád posloupnosti v její prospěch změnili.

A protože formálně i materielně nebyla v právu, mohla sice vytvořiti faktické poměry, ale nikoli právo a proto práva české koruny, proto české státní právo, právo na jednotu a nerozlučnost tří zemí koruny české, nalegislativní a administrativní samostatnost a neodvislost nejsou zrušena, nýbrž trvají zcela a plně v platnosti, poněvadž může sice takové právo jednostranným rozhodnutím panovníkovým, které se stalo zákonem, býti přivedeno ze skutečného užívání, ale nikterak a nikdy jím zrušeno býti nemůže. To jest nevývratný právní základ českého státního práva. Na tomto právním stavu nemění ničeho vývoj, kterým se centralismus bral po 150 dalších let. Na centralismu lpí od jeho prapočátku poskvrna násilného porušení práva,a a ovoce, které přinesl, není takové, aby vedlo k zapomenutí jeho počátku. Kulturní, hospodářský vývoj zemí centralism brzdil a zrodil národnostní boj, kterýž všem škodí, nikomu užitku nepřináší, nanejvýš těm, kteří na útraty Marií Terezií centralisovaných rostou a bohatnou.

Marie Terezie osvědčila svým činem sice ráznost, energii a bezohlednost, kteréž celé stavbě a celému vývoji vnitřních poměrů její zemí vtiskují ráz její velké, nad obyčejný průměr vysoce vynikající individuality, ale to, co stvořila, nebylo přece vše uvažujícím, zdravý a přirrozený vývoj poměrův šetřícím státnickým duchem proniknuto, kterýž jediný veliké a trvalé tvoří. Co příroda tak různě vytvořila, co kultura a dějiny od země k zemi tak svérázně vypěstily, vše to, co ku svému rozvinu jen trochu volného pohybu, láskyplné péče a šetření individuality potřebovalo, aby společné dynastii utvořilo pevnou a spolehlivou oporu — všeho toho Marie Terezie neviděla. Sešlapala, naházela k sobě země a na místě vývoje a dějin mnohým století postavila svého ducha, který nový útvar měl oživiti. Nepokoje vnitřního vývoje, vnitřní slabost Rakouska, stále nerozřešená otázka konečného, všechny uspokojujícího rozluštění vnitřního utváření monarchie jest dědictvím sebepřeceňování Marie Terezie.

Chyba, které se dopustila, byla velká a měla velké následky. Marie Terezie byla právě velikou individualitou, velkou panovnicí, velikou i ve svých chybách.

Její výtvor zůstal. Ona sama direktorium opět zrušila a r. 1762 utvořila dvorskou kancelář, ale jenom jedinou pro české a rakouské země, česko-rakouskou dvorskou kancelář, která s tímto jménem setrvala. Jméno bylo změněno, ale věc zůstala. české státní právo tím nebylo uvedeno do původního stavu. Také státní rada, kterou Marie Terezie zřídila, byla institucí, která přímo proti právům české koruny byla v život uvedena. 

Pak přišel Josef, pravý syn Marie Terezie. Vzpomínáte na přímočárné reformatory francouzské revoluce, které Taine tak mistrně karakterisuje, když činnost císaře Josefa pozorujete. Pro něho nebylo vůbec žádné historie, žádné tradice, a právě tak jako nejcennější poklady různých galerií a knihoven prodati dal, tak zrušil vše, co staré časy připomínalo, v Čechách i zbylý stín historického místodržitelství. Pokusil se osudnou chybu Marie Terezie napraviti a Uhry k centralisované západní polovici přikovati, v tom vzhledě viděl dále a více po státnicku než jeho matka, ale jak známo, byly snahy jeho provázeny úplným nezdarem. Nástupcem jeho, bohužel příliš záhy zemřelý císař Leopold II., byl netoliko nucen ve mnohém sleviti, nýbrž poznával sám chyby, jež byly učiněny. Stavové z Čech obrátili se k němu s velikou stížností do zkracování práv a privilejí koruny české a stavův, ale hlavní kus stížnosti jejich byl přece sněm a bezpráví, které dle mínění svého utrpěli finančními a hospodářskými reformami Marie Terezie a Josefa. Bylo jim v některých věcech vyhověno, sněm opět přiveden k bývalému postavení, jež ovšem mnoho neznamenalo, ale centralismus se svou jedinou dvorskou kanceláří zůstal, i byla to zejména vídeňská státní rada, která v tomto směru se zasadila, aby udržen byl nový řád Marie Terezie, poněvadž právě svou vlastní, na neprávu založenou existenci zastávala. 

Za to dali se ovšem Leopold II., František a Ferdinand za krále české korunovati a přisáhli přísahu korunovační, ačkoliv celý vnitřní útvar říše královské přísaze odporoval.

Také přijetí titulu císaře rakouského nemohlo se právně dotknouti práv koruny české, a to tím méně, že v patentě z roku 1804 práva korun uherské a české výslovně byla uznána a původní úmysl k tomu směřoval přijatí titul císaře uherského a českého.

Byl to právě rozpor mezi právem a skutečným řádem ve vnitřních poměrech. Správa a zákonodárství byly centralisovány, ale vedle toho zůstalo: význam titulu krále českého, korunování korunou svatováclavskou, zemské sněmy s právem povolovati daně a dávky, otázky inkolátu, práva lenního koruny české atd. Moc centralistického zákonodárství a správy byla ovšem silnější a posunula české státní právo s legislativními a administrativními attributy úplně do pozadí.

Také převraty z let 1848. a 1849. zůstaly bez příznivých výsledků pro české státní právo a kabinetní list císaře Ferdinanda z 8. dubna r. 1848. jest sice velmi cenným dokumentem pro kontinuitu českého státního práva, zůstal však jenom dokumentem právě jako rozličné ústavy a vymoženostmi ve věcech svobody z oněch let. Došlo ještě jednou k pokusu s josefinským centralismem bez svobodomyslných a moderních ideí téhož, kteréž Josefa II. učinily tak sympatickým. Všemohoucí absolutistického centralismu z let padesátých jmenoval se ovšem jen — Alexandr Bach.

Tento absolutismus konkordátu a násilného potlačení každého svobodného mínění a hnutí byl neudržitelný a zároveň s absolutismem musilo býti jednáno o centralismu. Nadešla doba konstitučních pokusů. —

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit