PRAVDOU TŘEBA PROTI VŠEM

KAREL KRAMÁŘ PRVNÍ ČS PREMIÉR

České státní právo

 

Karel Kramář

I. Od bitvy na Bílé hoře po Marii Terezii

 

Vzhledem k českému státnímu právu třeba trojí věc přesně rozeznávati. Předem znamená české státní právo poměr nerozlučně spojených tří zemí koruny české, Čech, Moravy a Slezska k dynastii Habsburgské. Poměr ten byl roku 1526., 1545. a pak pragmatickou sankcí, která stavy všech zemí koruny české přijata byla, upraven a tím upevněno jednak dědičné právo dynastie svobodně nového krále voliti. Za druhé poměr neodvislých, souverenních zemí koruny české v celitosti jejich k ostatním zemím jejich krále a k jiným státům. Po třetí pak znamená veřejné, ústavní právo zemí koruny české, kompetenci zemských sněmů a administrativy v těchto třech zemích a práva koruny vůči stavům zákonodárství a správě. Zejména v posledním vzhledě jde o otázky, jež nikde jednou pro vždy nejsou ustáleny tak jako otázky dědičného práva dynastie a souverenity zemí, nýbrž o otázky, jež podrobeny jsou dějinnému vývoji. Také v českých zemích bral se tento vývoj od panství šlechty k absolutismu králově svou cestou světových dějin a byl by bezpochyby vedl k modernímu konstitucionalismu, kdyby nebyl býval r. 1749 Marií Terezií podvázán.

Na zasažení Marie Terezie se zapomíná, jmenuje-li se české státní právo feudálním. Ostatně tato stránka českého státního práva nemůže býti předmětem sporu, mluví-li se o trvalém, nezměnitelném obsahu českého státního práva.

Vytvoření ústavy ve státě není ničím trvalým a také ničím individuelním; v podstatě nese se po proudech světových dějin. Kdyby Marie Terezie nebyla v r. 1749. dopustila se onoho velkého porušení práva, kterým u nás zavedla absolutistický centralismus, byl by zajisté ústavní život nynějšího českého státu mnohem svobodnější, mnohem demokratičtější nežli ústava naše z roku 1867.

Jen kdo zúmyslně chce nedorozumění, může viděti podstatu českého státního práva ve stavovském sněmu a z této strany proti českému státnímu právu útočiti. Tolik přece lze tvrditi, že by demokratický český lid nebyl vedl po celá desítiletí tuhý boj za feudální stavovský sněm, v němž by jen zástupci měst nanejvýš ponižující postavení zaujímali.

Taková výtka může býti vyslovena v politických řečech stranických nebo v polemických brožurách a článcích, avšak nelze k ní přihlížeti vážně. Nebudiž o tom více řeči, ale budiž dovoleno v krátkých rysech líčiti historii českého státního práva ze stanoviska práva na samostatnost a neodvislost navenek.

Roku 1526., jak známo, země koruny české a koruna uherská svobodnou smlouvou na Ferdinanda I. dědičně přešly*). Pokusy Ferdinandovy, aby svobodná volba ta byla pokládána za volbu plynoucí z dědičné oprávněnosti, nás zde více nezajímají, jen jedno nutno zjistiti, že stavům byla pro případ vymření dynastie vyhražena úplně svobodná volba nového krále, na čemž obnovené zřízení zemské ani pozdější zákony ničeho nezměnily a také měniti nemohly**).

Ferdinand I. převzal Čechy a Uhry jako úplně souverenní, neodvislé státy, a právo zákonodárné i správu prováděl jako král český v českých, a jako král uherský v uherských zemích. Postavení obou království bylo totožné a spojena byla obě a s nimi rakouské dědičné země k pouhé personální unii.

Na tom neměnilo ničeho zřízení dvorské komory. Především veškeré kameralie platily za peculium regis, osobní věci královy, a tyto své regalie spravoval přirozeně král prostřednictvím společného úřadu, svými dvorskými komorami, výhradně dle práv a zvyků každého ze spojených států a také vůči stavům každého z těchto států zastávala dvorská komora osobní úřad společného panovníka, jura cameralia králstva. Rovněž tak měl král společný nejvyšší úřad  válečný, který ovšem tehdy, při nevyvinutých poměrech vojenských neměl ještě významu pozdějšího společného stálého vojska, na kteréž pak všecky země dle jistého klíče ročně příspěvky své odváděly.

Všecky tyto zásady úplné neodvislosti a úplné souverenity jednotlivých skupin rozuměly se tak samy sebou, že ve velikém boji, který bitvou na Bílé hoře byl ukončen, nebyly ani spornými.

V boji tom nešlo o samostatnost zemí koruny české, nýbrž o moc šlechty vůči královstvu, když roku 1547. občanstvo úplně bylo sraženo k zemi. Boj byl ovšem zostřen náboženským antagonismem akatolických stavů proti katolickým králům, ale poslední příčinou prudkého sporu byla otázka postavení šlechty. Česká šlechta zápasila o moc a význam pozdější šlechty polské a byla konečně po různých proměnách dlouholetého boje v bitvě na Bílé hoře úplně poražena, ale nelze ani říci, že by si osud svůj nebyla zasloužila. Mezi justifikovanými vůdci hnutí byly vzácné karaktery, kteří se staly mučedníky vznešeného náboženského přesvědčení, kteří myslili, že za víru a právo stavů obětují hlavu, ale vlastní vůdcové hnutí myslili méně na svobodu svědomí, než na nadpráví a privileje šlechty.

Za hájením svobody náboženské, kteréž oběti kruté pomsty vítězovi gloriolou mučenickou zdobí, leží jen v hlubokém, tmavém pozadí to, zač vlastně bylo zápaseno. —

Nebyla to věc lidu, která podlehla, také měšťanstvo bylo v boj jen strženo; přemožena byla toliko šlechta, která lid ujařmovala, v nevolnost uvrhla, která klidně přehlížela, když občanstvo měst svou moc i vliv ztratilo, a která nechtěla ničeho než oligarchii šlechty s pakrálem na královském trůně. Odtud ona pokořující porážka po bitvě v základě bezvýznamné, odtud onen zahanbující pád umělé moci sobecké, vládychtivé šlechty.

Lid byl apathický, nesúčastněný, pokud záleželo na svobodné jeho vůli, a proto ležela po jediné bitvě země nepřemožených Husitů vítězi u nohou. Padla spráchnivělá stavba, panství šlechty, ale království, neodvislost a samostatnost jeho zůstaly nedotknutými. Byla to vnitřní revoluce, ve které král zůstal vítězem, na zevnějším postavení státu nebylo co měniti a nemohlo být nic měněno.

Na místo stavovského panství nastoupil v království neobmezený absolutism dědičně oprávněného krále, proti němuž se šlechta byla revoluce odvážila.

Čechy nebyly pro Ferdinanda II. nově dobytou zem, jejíž zevnější postavení by byl mohl měniti, on si vydobyl prostě dědičné právo, kteréž mu část šlechty upírala, a vše, co činil a co činiti mohl, bylo, že své království a svou moc královskou proti každému pokusu šlechtické revoluce zabezpečil. Tak Ferdinand II. sám stav věcí pojímal, tak se také v obnoveném zřízení zemském z roku 1627. vyslovil, jemu samému záleželo na tom položiti důraz na legitimnost a dědičnost své královské moci, a katoličtí stavové, kteří mu zůstali věrni, byli vlastní páskou mezi starým a novým řádem. Byli odměněni, obohaceni, ale moci dřívějších stavů se jim ovšem více nedostalo.

A tak Ferdinand II. přislíbil v obnoveném zřízení zemském a ve svém majestátním listě ze dne 29. května 1627., i pro budoucnost v přísežní formuli královská práva království ochraňovati a hájiti, tj. neodvislost a souverenitu jeho zachovati.

Těchto nesměl se dotknouti, neboť to bylo legitimním základem dědičného jeho královstva, bylo to povinností jeho jako právního, dědičně oprávněného a dědičného krále českého. Na poměru k habsburgské dynastii, na nedílné souvislosti zemí koruny české, na souverenitě jejich na venek, na samostatnosti a neodvislosti vůči ostatním zemím nemohl a nechtěl jako legitimní, dědičně oprávněný král nic měniti. Jenom vnitřní ústavu království ze základu přeměnil. Také její předpoklady.

Ona zakládala se na moci stavů. Tito stali se jinými. Především katolické duchovenstvo bylo jako první stav přiřaděno. A stav panský a rytířský! 

Stará šlechta byla po většině postínána nebo vypovězena, její statky konfiskovány. Sociální struktura českého lidu byla úspěšně rozbita.

Drobná šlechta, ochrance a nositel starých tradicí, národní kultury, z jejíž řad vyšla nejlepší jména literární, kteráž ale také politicky energii a život představuje, po většině zničena. Na tisíce její příslušníků vyšlo ze země, ožebračeni, ale věrni tomu, co jim bylo svato — svému náboženství. Tím byl bohatý, kulturní život českého lidu zničen.

Ti, kdož jej pěstili, vystěhovali se, a to, co zbylo, co lid jako nejdražší poklad chránil, knihy, zničili jesuité. Českému lidu bylo znemožněno pokračovati s kulturním životem ostatních národů, a tím těžce zkoušenému, nevinnému lidu byla nejtěžší rána zasazena. 

V zemi zůstala jen stará katolická šlechta, ovšem jenom malá menšina bývalé šlechty, a chudý lid, jemuž pomocí jesuitů a dragonů bráno bylo náboženství, ale jemuž nechali staré poddanství, starou nesvobodu, a přidalo toliko nové pány. A tito pánové! Ze všech konců světa přistěhovalí, v divoké soldatesce tehdejší doby povýšení, přišli, aby se o kořisť rozdělili. Konfiskované statky byly rozmrhány, rozdány, a po celé století trvaly snahy, aby bohopusté hospodaření s konfiskovanými statky bylo nějak uspořádáno. Ale moci královské nebyla tato šlechta nebezpečnou.

Na tomto novém základě vytvořil Ferdinand II. své nové právo v obnoveném zřízení zemském z roku 1627. Král stal se výhradným zákonodárcem. On sám měl právo zákony měniti a nové tvořiti***). Ovšem jen v království, jen pro vnitřní státní život zemí koruny české. Ne na venek.

Postavení zemí českých na venek nesměl měniti a zhoršiti, v tom bránila mu královská přísaha, kterouž nově přísáhl, co bylo kdysi smlouvou mezi stavy a Ferdinandem I. položeno za základní zákon království. 

A nejlepším důkazem, že na souverenitě a neodvislosti zemí koruny české nic měněno býti nesmělo bez svolení stavů českých, kteří zůstali dědici jedné ze smlouvajících se stran z r. 1526., jest fakt, že o 100 roků později Bedřich II. výslovně si vymínil, aby stavové čeští k odtržení Slezska přivolili a Marie Terezie že podmínku tu přijala****).

Zemskému sněmu zůstalo právo povolávání vojska a berní. Zemský sněm nesměl činiti žádných proposicí ani iniciativních návrhů bez schválení královského sněmovního komisaře, po případě krále. Jenom ve způsobě odůvodnění svého každoročního povolování daní směl se zemský sněm vysloviti o stavu země, a své stížnosti, svá přání vzhledem k zákonodárství a k správě panovníku předkládati.

"Samospasitelné" katolické náboženství stalo se jediným oprávněným náboženstvím v Čechách a na Moravě a akatolické propadlo klatbě a vyobcování.

Udílení inkolátu vyhradil si král, aby mezi šlechtu nebyli přijímáni živlové, kteří by nový řád rušiti mohli. Rovnoprávnost obou jazyků byla vyslovena, jisté slavnostní formule, jako při zasedáních soudu zemského atd., zůstaly však jako za stara při jazyce českém.

Nové zřízení zemské nedotýkalo se otázky generálních sněmů zemí koruny české, a jak se zdá, bylo tak učiněno zúmyslně. Aspoň na počátku 18. století, kdy Josef I. ustanovil komisi k revisi zemského zřízení, nebyly generální sněmy vyloučeny a ve zdůvodňovací zprávě komise bylo výslovně podotčeno, že pro případy nepředvídané svolání generálních sněmů vždy může býti vyhrazeno*****). Za to byla ale všecka shromáždění, především shromáždění krajská,  přísně zapovězena, a tím možnost odporu proti královským příkazům vyloučena. Uhry podržely svou gentry, svou drobnou šlechtu a své župní zřízení, a mohly tudíž vídeňským snahám centralisačním vydatný odpor klásti, což také boj konečně v jejich prospěch rozhodlo. 

Tak upevnil Ferdinand II. svou královskou moc vůči stavům v českých zemích a éra absolutismu s bezmocnými sněmy počala.

Na venek, jak řečeno, nebylo novým zřízením zemským nic změněno. Země koruny české zůstaly nerozděleným a nedělitelným celkem, úplně neodvislým a samostatným vůči ostatním zemím svého krále.

Legislativní a administrativní jednota a neodvislost těchto zemí byla představována králem a jeho česku dvorskou kanceláří. Česká dvorská kancelář byla nejvyšší, všecky tři země spojující instancí pro zákonodárství a správu.

Ostatní dědičné země platily za země cizí. Tak bylo až do roku 1746. Nejlepší důkaz pro to podává revidovaný návrh nového zřízení zemského z počátku 18. století. Josef I. chtěl zemská zřízení Čech a Moravy unifikovati, stejně vytvářiti a zřídil komisse v Praze i v Brně, které se měly o novém návrhu zemského zřízení pro obě země usjednotiti a pro případ neshod rozhodnutí císaři vyhraditi. V práci této bylo až do třicátých let 18. století pokračováno, aniž by bylo došlo k formálnímu skoncování.

Také tento návrh stojí na půdě státní samostatnosti a neodvislosti zemí koruny české. Nejobsažnější výrazu dostalo se tomuto tehdy vůbec úplně samozřejmému právnímu názoru v ustanoveních o uznání cizích titulů šlechtických v Čechách a na Moravě.

Jenom prostřednictvím české dvorské kanceláře udělený titul šlechtický platil za plně oprávněný — rakouský, uherský, říšskoněmecký titul šlechtický, kterýž přece také týž král a císař udílel, platil za cizí a musil v zemích českých znovu uznán býti******).

při všech jednáních, kteráž se dotýkala zájmů zemí koruny české vůči ostatním zemím císařovým, jednala česká dvorní kancelář těchto zemí s dotyčnou jinou dvorskou kanceláří.

Veškeré zákony a nařízení byly vyhlašovány českou dvorskou kanceláří a touto kanceláří dělo se dokonce také vyhlašování na př. solních patentů, celních mandátů, nařízení o pochodech a zásobování, které vyšly z iniciativy dvorské komory nebo dvorské válečné rady. Ku provedení svých nařízení měly ovšem tyto všem skupinám zemí společné úřady, své vlastní orgány a úřady v českých zemích, jež jen od nich odvisely.

Jako nejvyšší soudní instance fungovala dvorská kancelář pro země koruny české, když strany užívajíce posledního prostředku právního, o právo nebo milost ku králi samému appellovaly, avšak i tu neměl fakt, že dvorská kancelář ve Vídni residovala, žádného významu.

Dvorská kancelář vystupovala i zde jako prvý poradní úřad krále českého, a byl-li král v Praze, docházela odvolání dvorské kanceláři v Praze.

Jinak appellováno bylo do Prahy ku královské appellaci.

Právní život české koruny byl naprosto samostatný, a jak známo, neporovnatelně výše vyspělý než v ostatních dědičným zemích.

Tak byla ve všech legislativních a administrativních institucích úplná souverenita a neodvislost zemí koruny české vyjádřena a svědomité chráněna, a stav ten potrval nezměněn v celku až do roku 1749, ano byl nejslavnostněji utvrzen a největšími přísahami pro všecku budoucnost zaručen, když stavové zemí koruny české novou smlouvu o dědičnosti a posloupnosti vzhledem k české koruně královské pragmatickou sankci, přijímali.

Vedle tohoto úplného oddělení od ostatních dědičných zemí ubíral se však nový vývoj. především bylo utvořeno nové stálé vojsko a to vyžadovalo stále větších finančních obětí. Dluhy vzrůstaly následkem vojen — mimochodem řečeno nebylo žádného společného dluhu, nýbrž byl jen osobní dluh císařův garantovaný jednotlivými zeměmi, nebo jednotlivými komorními důchody, nebo dluhy jednotlivých zemí.

Kontribuce zemí nedostačovala, i bylo třeba pomýšleti na nové nepřímé daně nebo staré zdokonalovati. Stavy hájily sice i při mnohých nepřímých daních své právo svolovací, a svolení s jejich strany dáváno bylo obvykle na řadu let, což však nebylo závadou, aby daně často bez obnoveného svolení stavovského na dále byly vybírány; ale okruh dávek berního systému, který ve Vídni měl své centrum, stával se stále větším, aniž ovšem došlo k právnímu výrazu reální unie. Tomu ale bylo tak ve všech dědičných zemích i v uherských, kde dvorská komora pro uherské a sedmihradské solné doly a hornictví měla velmi rozsáhlý obor působnosti. Také kasovnictví bylo ve všech dědičných zemích i v uherských, unifikováno a ve vídeňské bankalitě (počátkem 18. století) sentralisováno. Ale vše to nedotýkalo se samostatnosti dědičných zemí, finance byly osobní věcí královou i bylo přirozeno, že jeho kasovní služba byla sjednocena.

A přece rostl znenáhla okruh oněch záležitostí, které zcela přirozeně byly všem dědičným zemím společny, jež dle jednotných zásad z Vídně byly spravovány. Této snaze po velikém, jednotném dostalo se nejlepšího výrazu obchodní politikou Karla VI. Jeho velkolepá zařízení, aby celý obchod dědičných zemí do Terstu a Rjeky svedl, přivodila nutnost, aby celnictví a mýtnictví ve všech dědičných zemích bylo jednotně upraveno. Nebyl sice utvořen jednotný celní obvod, ale nové mýtní a celní řády byly vesměs dle jednotné myšlenky zřízeny. Obchod všech dědičných zemí byl proti Benátkám i Solnohradům hájen a Korutanům bylo podrobiti se této jednotné velké obchodně politické myšlence, jakkoliv to stálo chudou zemi tuti kruté oběti.

To byl přirozený vývoj. Z nové hospodářské politiky, která znenáhla nabývala charakteru světového, nemohla než vyrůstati myšlenka pospolnosti hospodářských zájmů všech dědičných zemí.

Znenáhla byla by se zhustila pospolitost hospodářských zájmů všech dědičných zemí v pevné, zákonné normy a ze staré personální unie byla by bývala vzrostla silná, života schopná reálná unie všech dědičných zemí dynastie Habsburgské.

K tomu nebylo ničeho třeba, než klidného vývoje s ideami a myšlenkovými proudy evropských národů. Ale tohoto klidného vývoje nebylo dědičným zemím dopřáno. Marie Terezie roztrhla a zničila blahodárný ten proces, roztrhla dědičné země a položila základní kámen k dnešnímu dualismu, který jest sice právní skutečností, ale sotva od koho jest pokládán za ideál utváření Rakouska.

 (jít na další díl)

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit