PRAVDOU TŘEBA PROTI VŠEM

KAREL KRAMÁŘ PRVNÍ ČS PREMIÉR

 Kam spějeme?

 


projev doktora Kramáře z 22. Března 1936



Otevřený list kol. Ježka p. ministru železnic mne naplnil přímo úžasem. Není možno už mlčet! Člověk se až stydí, že ve sboru státních zaměstnanců kvete politické denunciánství, ale že je ještě shůry odměňováno, to už znamená hrozivý mravní rozvrat. Kam tak dojdeme? 

Jsou páni tak jisti, že je naše svoboda a samostatnost na věky zabezpečena? Nestarali se zrovna oni poctivě o to, aby ta víra byla více než povážlivě otřesena? Politicky šíleným antimilitarismem a hospodářsky rozhazovačným velikášstvím a nehospodářstvím! Co by z nás i národně bylo, kdybychom měli zase prodělati zkoušku útisku, nunciánství když už v tak hrozivé míře postup a přijímání státních nezávisí od vědomosti, píle, věrnosti a oddanosti státu, nýbrž stranické příslušnosti a až příliš často od měnění a zapírání přesvědčení, od výměny politických legitimací? Což kdyby poroučel někdo jiný než český člověk?

Ale jsou u nás vůbec státní zaměstnanci, nejsou-li straníky dočasného vládce resortu, vyloučených z občanských práv, zaručených ústavními zákony, i když jejich politickým vyznáním víry je bezpodmínečná oddanost státu, dokonce víc bezpodmínečná než politický program jejich vrchního pána? Neplatí pro ně ústavní zákony, když jejich strana je v opozici jen a jen v zájmu státu? Což necítí ti, kteří za osudy státu zodpovídají, kam nás zavádějí?

Bál jsem se vždy ovládání státní správy našimi politickými stranami, zejména když jsem si přece nemohl zakrývati, jak málo jsou vychovány k zodpovědnosti za stát. Na našich procházkách ve vídeňském žaláři často jsem o tom mluvil s Rašínem. Tenkrát mně tanulo na mysli zvláštní úřednické ochranné zástupnictví, zřízené státem. Představoval jsem si v jeho čele úředníka, nebo vážného advokáta se soudcovskou neodvislostí – tenkrát jsem na ni ještě spoléhal – jenž by se svým úřadem byl oficielním zástupcem státních zaměstnanců vůči vládě ve všech jejich stížnostech a žalobách ve věci postupu, klasifikace, ovšem také ochrany zájmů státních vůči státním zaměstnancům.

A tenkrát mně ani nemohlo napadnout, co se stane z naší správy tím, že se základem celého veřejného našeho života staly nešťastnými vážnými listinami strany, čemuž jsem se vědomě a úmyslně tak houževnatě, ale marně bránil. Ani to se mně nepodařilo, abych státní zájem a vnitřní stabilitu úřadů proti měnivým stranickým ministrům ochránil institucí parlamentních státních tajemníků! I když jsem chtěl na železnicích generální ředitelství, narazil jsem v poradě o tom na nezlomný odpor socialistického zástupce. Státní správa se měla stát zaopatřovacím ústavem pro jinak nezaměstnané straníky, a aby to šlo bez překážek nedostatku předběžných vědomostí, vymyslen dokonce famózní amerikanismus. 

Nyní snad už je více těch, kteří vědí, že bez čisté, od stran neodvislé státní a jen státu oddané státní správy budeme se nezadržitelně řítiti do propasti, když už bohužel jsme na nakloněné ploše. Ať se mně neříká, že jsem škarohlíd!

Bolí mne víc, než kdo myslí, že musím tak mluviti, ale mám příliš veliký podíl na dobytí naší svobody, abych směl mlčet, když vidím, jak těžce a povážlivě je ohrožena. Nedovedu se klamati, že vnitřní nepřítel, mravní rozklad národa i jeho veřejné správy, je neméně nebezpečný svobodě a samostatnosti státu i budoucnosti národa, než nejhorší vnější… A také nemám už chuti dát se poučovat, co smím a nesmím říci – od těch, kteří pokud jde o oběti pro stát, mají vlastně jen nepopsané stránky. A bát se Pravdy mají příčinu jen ti, kteří zavinili, že jsme tam, a kde je ovšem nepříjemno slyšet pravdu!

A poněvadž podnětem toho, co říkám, je ministerstvo, ovládané sociálními demokraty, chtěl bych jim říci několik upřímných slov. Myslím také, že zrovna já mám k tomu právo víc než kdo jiný. Od prvního vstupu do politiky jsem hájit svobody dělnictva a jeho zrovnoprávnění, zejména dokud nemělo práva hlasovacího. Nedělal jsem to tedy pro získání jeho přízně a hlasů. Nevzpomínal jsem, co sociální demokraté udělali proti našemu státnímu právu i proti jazykovým nařízením, jak pomáhali Němcům v jejich násilné obstrukci. Obětoval jsem volební privilegia své strany, jen aby byla zjednána spravedlnost dělnictvu. My jsme sociální demokraty bez výčitek vítali ke spolupráci a budování státu, ač ve válce platili ve Vídni za „jedině státnickou“ českou stranu. Podporovali jsme ochotně jejich požadavky, i tehdy, když zrovna ta cizina byla v sociálních požadavcích daleko zdrženlivější než my. Po nás byla národní solidarita, spravedlnost k dělníkům, touha připoutat je ke státu, aby v něm neviděli macechu, vůdčí, rozhodující ideou, nehleděli jsme na prospěch strany nebo těch, které jsme zastupovali.

Dlouho jsem byl v naivním domnění, že socialistům jde opravdu jen o spravedlnost, o svobodu a ochranu slabých, o pravou, poctivou českou demokracii. Bohužel se ukázalo, že socialismus se svým základním programem vlády jedné třídy nad druhými se ani u nás docela nezměnil, a že se také u nás od bolševismu liší jen metodami boje o moc, závislými více na rozsahu a možnostech politické síly, čili na nutnosti podvoliti se kompromisům, než na ohledech k státu a zájmům ostatních tříd národa. 

Naděje na posilu opravdové, ke všem stejně spravedlivé demokracie silnou stranou socialistickou ukázaly se bohužel ilusorními. Věřil jsem příliš podmanivé síle našeho nacionalismu, který nám zachránil tolik českých lidí mezi dělnictvem ve smíšených krajích, a proto je vítězství stranické vášně nad národní solidaritou zrovna tam dvojnásob bolestné a pro budoucnost národa svrchovaně povážlivé.

Socialismus vyvrcholil i u nás v mamutí socialistický kapitalismus a v politice naprosté přezírání nejprimitivnějších požadavků demokratické svobody, jak jsme to zkusili před volbami a ve státním životě snahou ovládnouti důležité resorty státní správy bezohledným pronásledováním a poškozováním těch, kteří spoléhají na svobodu politického přesvědčení, zaručenou ústavními zákony. Naděje, že náš nacionalismus v národě, jenž jen jemu může děkovati za svou svobodu, dovede přemoci nemožné zásady socialismu, násilné a nedemokratické – naděje, jimž jsem obětoval zájmy své strany, před válkou i po válce, těžce jsou zklamány.

Nejsem bolestín, je mně lhostejno, jak o mně píše hlavní orgán sociální demokracie, vidím v tom jen povážlivý úpadek mravní a kulturní úrovně těch, kteří chtějí i našemu kulturnímu životu udávati tón, ale těžko lze zapomenouti na to, čím se socialisté prohřešili na státu svým „humanistickým“ antimilitarismem, jejž dovedli opustiti ne pro stát a jeho bezpečnost, nýbrž ze strachu před hitlerismem – i na nezodpovědné hospodářství, jež podporovali, trpěli a tím umožňovali. 

Vím, že jsou mezi socialisty lidé, jichž si upřímně vážím a s nimiž jsem rád pracoval a v nichž vidím také ještě trochu té naděje, až bude ještě hůř, v možnost všenárodní koalice, jíž jsem byl tak upřímně oddán, ale s jejich metodami boje o moc, na něž žaluje kol. Ježek, bych se nikdy nedovedl smířiti.

Tu jde nejen o stát a jeho svobodu, nýbrž o budoucnost národa, ať svobodného nebo – znova nesvobodného. Bojoval jsem téměř 20 let, abych opatřil národu úřednictvo, které by nám umožňovalo nejen možnost samostatného státního života, nýbrž i budoucnost a nezlomnost národa, kdybychom té samostatnosti neměli. Naše politika poválečná, jíž jsem se marně bránil, nesla mravní rozvrat v řady našeho úřednictva, ač zrovna ono nám umožnilo vybudování státní správy nového státu s obětavostí a sebezapíráním, jež se strany „Amerikánů“ ovšem málo byly uznány. Bylo považováno za element schopný „nejmenšího odporu“, a proto za nejpohodlnější objekt, aby se na něm hojily hříchy druhých.

Naše státní zaměstnanectvo však neztratilo ještě vědomí povinnosti ke svému státu, trpí, avšak neodplácí státu, co zavinilo hospodářství stran. Ale nesnesli by ani státu nejoddanější, kdyby pro nekalé stranické vlivy ztratili vědomí, že mají sloužiti jen a jedině státu. 

Bude-li i nadále platiti více stranická legitimace, než vědomosti a poctivá práce a bude-li dokonce politické, stranické denunciánství proti státu věrným nejen trpěno, nýbrž i odměňováno, pak se dopustíme nejtěžšího hříchu na naší svobodě a budoucnosti!

Dnes vzpomínáme padesátiletí Jednotky státního úřednictva, založené v době, kdy bylo téměř hrdinstvím pro státního úředníka, hlásiti se otevřeně ke svému národu. Vzpomínka na vše, čím se zasloužilo o národ, je bohužel zkalena hmotnými obtížemi, jež jsou nejtěžší jeho starosti a nutí je k obraně.

Ale myslím, že ještě s větší rozhodností bude nuceno brániti se všemu, co v jeho službu státu naše ošklivé stranictví vneslo nemožného a nesnesitelného! Je-li možno opravdu, o čem mluví otevřený dopis kol. Ježka, je nejvyšší čas, aby se naše státní zaměstnanectvo společně se všemi, jimž jde především o stát a budoucnost národa, postavilo s celou rozhodností na obranu svou i naší státní správy před rozkladným vlivem stranictví, neslučitelného s pojmem veřejné mravnosti!

 

{kunena_discuss:6}

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit