PRAVDOU TŘEBA PROTI VŠEM

KAREL KRAMÁŘ PRVNÍ ČS PREMIÉR

Před uznáním Sovětů, článek z Národních listů z 24. ledna 1926

 

 

Karel Kramář

 

Tak tedy čsl. republika, český národ, přední předbojník myšlenky Slovanské, uzná Sověty za právní vládce toho, co se kdysi nazývalo Ruskem! Hradní stráž, vojáci čsl. státu, vzdají zbraněmi čest vyslanci Sovětů, který u nás zastupovati bude ty, o nichž nám, ministerské radě i předsedům klubů po svém návratu president republiky vypravoval, že v Kijevě – odpusťte! – dělali svou potřebu na nahá těla ubitých našich hochů legionářů. My, kteří děkujeme za svou svobodu Rusům, kteří nechtěli opustiti své bratry Srby, a jejichž car první ze spojenců a dlouho jediný stál za naši svobodu a samostatnost, uznáváme jako zákonné vládce toho Ruska ty, kteří s německou pomocí dostali se do Ruska, kteří za německé peníze rozvrátili ruskou armádu, vyvraždili i s carem a s jeho rodinou 2 miliony ruských lidí, miliony vyhnali do bídy a nouze do ciziny, miliony ubohých mužíků svou šílenou sociální politikou dovedli do smrti hladem a do lidojedství, zničili hospodářsky celou Rus, a kteří z daní, vydřených násilím na zbědačelém mužíku vydržují armádu čekistů a špionů a platí po celém světě agenty rozvratu a sociální revoluce. My máme uznati ty, kteří, jako morovou nákazou ničí duše ruské mládeže, vychovávají ji k nejstrašnějšímu mravnímu rozvratu a cynismu, my, vyznavači humanity, uznáváme ty, kteří neznají práva, kteří surově šlapou po všem, co bylo lidstvu drahým, po humanismu i civilisaci, kteří znají jen krvavé násilí a kteří drží se jen tím, že střílejí lidi bez soudu nebo rozsudkem soudů, jimž uloženo za přední povinnost mysliti na udržení sovětů a jež pak pro „zásluhy o revoluci“ odpouští vraždy, krádeže, zpronevěry i násilí, anebo tím, že nepohodlné lidi posílají prostě k ledovému okeánu, aby cestou nebo tam stali se navždy nenebezpečnými… My, kteří se chlubíme svým demokratismem, uznáme ty, kteří neznají žádné svobody, ani tisku, ani shromáždění, ani svobodu smýšlení, kteří donucují a navádějí děti ve svých školách, aby se odcizili rodině a udávali rodiče, řeknou-li doma něco proti sovětům. Naši katolíci dají snad souhlas k uznání těch, kteří vyhlásili válku náboženství, tomu „opiu“ pro ohlupování lidí, kteří povraždili tisíce ruských kněží i katolické, kteří hanobí ruské chrámy a k nejsurovějším projevům svého protináboženského smýšlení vybírali si oltáře a kteří všemi prostředky vedou boj na rozvrácení církevního života až do falšování posledního poslání patriarchy, záhadnou smrtí zemřelého.

A proč všechna ta pohana našeho Slovanství? Protože prý udělali tak i jiní! Anglie žila ve stoletém soupeřství s Ruskem a chtěla míti proto dotud Rusko slabé, rozvrácené bolševismem, dokud sama nepoznala, jak bolševici dovedou bouřiti jí kolonie od Egypta do Indie a jak dovedli nabýti vlivu v Číně. Italie neznala nikdy než sacro egoismo, snila o hospodářském ovládnutí ruského Jihu a nemá také nejmenšího zájmu, aby Rusko bylo silné a slovanské, když si vzpomene na Jihoslavii, a na Gorici a Istrii. Že však ve Francii pp. Herriot a de Monzie, který také pruskému ministru vyučování dovedl už před Locarnem nabízeti duševní spolupráci, uznali Sověty a tím zatarasili Francii cestu k budoucímu Rusku, je pro nás, kteří jsme snili o frankoslovanské budoucnosti, sice velmi bolestné, ale nezavazuje přece nás, abychom udělali chybu ještě daleko těžší a pro budoucnost ještě osudnější.

To všechno nejsou Slované. Oni by sice nebyli zvítězili bez ohromných obětí ruských, ale konečně vděčnost není prý politika. Ale proč zapomínáme, že Amerika, která jediná, jako Rusko, šla do války z idealismu, Sověty neuznala, a proč my, Slované, my, kteří za svou svobodu především děkujeme také Rusku, proč my sami si nechceme přiznati, že jsme něco jiného, než ti druzí, že máme mravní závazky, že vděčnost u nás opravdu musí býti naší politikou, pro naši budoucnost jedině správnou?

Což nechápeme, že navždy ničíme možnost slovanského sjednocení, jediné pevné a spolehlivé záruky své samostatnosti, když opouštíme slovanskou věc, uznávajíce ty, kteří svou zradou, na Rusku spáchanou, znemožnili slovanský mír a zničili nejpevnější záštitu Slovanstva, Rusko?

A čím to u nás odůvodňují, mimo opičením se po druhých? Budeme prý působiti na evoluci bolševiků k demokracii, když budeme v Moskvě oficielně zastoupeni! Není to přímo dětinskou, naivní domýšlivostí? Opravdu nestojí o tom ani vážně mluviti, jako o tom, že budou u nás komunisté „hodnější“. Posud bolševici užili všude uznání k tomu, aby pod titulem diplomatických a obchodních zástupců umístili tam, kde je uznali, masu svých revolučních agentů, a že by u nás to dělali jinak, může zase tvrditi jen ten, kdo neví, jakou radostnou nadějí naplnil Moskvu milion komunistických hlasů při posledních volbách. Ale páni, kteří si pochutnávali na hostině u pana Antonova-Ovsějenko na astrachánském kaviáru – ten hraje nejnověji všude největší úlohu k vyrábění nadšení pro spojení se Sověty, v Berlíně, v Paříži, i u nás a nikomu nevadí, že se tomu bolševici ve svých novinách postupně a s opovržením vysmívají – slibují hory doly našemu průmyslu i dělnictvu a věří s dojímavou naivností miliardovým objednávkám, které jim tak štědře slibují páni sovětští jednatelé. A zatím jsou bolševici úplně hotovi se svým famósním „plánem“, úplně prohráli proti sedlákům, místo vývozu obilí, na které počítali a které předprodali, musili v Americe kupovati obilí, aby dostáli těmto závazkům, stornují objednávky a nebudou s to, aby dělali nové, poněvadž obilí nemají a nedostanou je od mužíka, leč za drahou cenu, a len, dříví a nafta nestačí na to nejnutnější.

K charakteristice nynějšího stavu sovětského hospodářství chci uvést jen slova pana Dzierdzinského na prosincové konferenci „Kompartie“: „V tomto roce koupili jsme za hranicemi, počítajíce na vývoz obilí, za 84 mil. rublů hotových výrobků. Nyní jsme musili vývoz obilí náhle zmenšiti, a poněvadž hotové výrobky byly už zakoupeny, a sice na krátký, 6-8 měsíční úvěr, musíme v tomto roce vyloučiti z programu dovozu celou řadu surovin. Důsledkem této situace může být, že, dostávajíce manufakturu z ciziny, budeme nuceni omeziti výrobu svých vlastních textilních továren, a sice z nedostatku suroviny.“ Kaviár na hostiny, to ještě bolševici dovedou vyvážet, dokud bude zima, ale obilí, to je už obtížnější, jednak poněvadž je selské hospodářství zničeno, a pak dnes už nelze posílati na sedláky rudou milici, jako dřív, aby z nich obilí vynutili. Proti mužíkům to bolševici na celé čáře prohráli! A kupní cena červonce, nehledě na uměle udržovaný bursovní kurs, v Rusku samém stále klesá, poněvadž od léta stále roste inflace.

A v takové situaci chceme my Sověty uznávati, abychom dostali od nich objednávky na stroje a průmyslové výrobky! Když jim je dáme na úvěr, zavalí nás objednávkami, že ani náš průmysl nestačí to vyráběti, ať je uznáme nebo neuznáme, ale ovšem placení není uznáním zaručeno, leda by to platil nakonec „bohatý“ náš stát, na nějž čekají reparace a platy za osvobození. A to snad za ten kaviár a to víno, které vzbudilo tolik nadšení, přece jen nestojí! Máme u nás tolik chudáků, kterým bychom mohli a měli rozdávat, kdybychom měli zbytečné stamiliony!

Jak jinak to u nás vypadá, než jsme si to představovali v dobách, kdy celý národ v úzkosti čekal na každou zprávu z ruského bojiště, kdy jsme byli doma všickni, kteří jsme chtěli svobodu a ne Rakousko, tak upřímně Slovany, a když naši v Rusku tvořili první hrdinnou družinu a brigádu! Nemohli jsme tenkrát zpívat svou píseň, která v nás vždycky budila bujarou víru a naději, svou: „Hej, Slované!“ – ale byli jsme plni jedním duchem – nyní se však bojím, aby nám Rusové jednou neřekli, že bychom místo „Hej“ měli zpívati – “Fuj Slované!“

 

Zdroj: Kramář, K.: Naše slovanství a uznání Sovětů, Praha 1927, s. 3-7

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit