PRAVDOU TŘEBA PROTI VŠEM

KAREL KRAMÁŘ PRVNÍ ČS PREMIÉR

Nová zahraniční politika

 

 

Karel Kramář

                                                   (23. února 1936.)

Mluví a uvažuje se o tom, má-li změna v zahraničním ministerstvu býti osobní anebo věcná. Přirozeně se do otázky osobní míchat nesmím — ale také nechci; nejsem ani »o vlast zasloužilým, ani člen koalice.Ale snad smím mluviti aspoň o otázce věcné.

Dělali jsme zahraniční politiku svou, anebo jsme byli přívěskem politiky jiných, mocnějších? O svou politiku jsme se pokusili spojenectvím se státy Malé dohody, což bylo přirozeným pokračováním porad »nástupnických států« na mírové konferenci v Paříži, ovšem potom bez Polska. To šlo po konečném určení hranic i na Těšínsku svou cestou k velmocenské politice. Ani nestarali jsme se, ani jsme nedovedli udržeti historické hospodářské spojení států Malé dohody, naopak, co bylo, jsme dovedli rozbourati a z trosek s největší námahou sbíráme nyní zbytky a odpadky. A přece jsme měli pětiletou možnost preferencí pro Rakousko a Maďarsko!

Jinak politicky jsme poslušně dělali, co nám západní státy  kázaly, jen jsme si to okrášlili tím, že jsme to označovali za službu nové demokracii, a chlubili se, že postupujeme v politice vědeckou metodou. Měli jsme sice jedinečnou, Osudem národu tak malému zřídka danou příležitost, vytvořiti si podmínky politiky své, tradiční, politiky slovanské, politiky, která nám mohla dáti možnost, abychom byli vážným, spolurozhodujícím činitelem ve světové politice spojených slovanských států. Nevyužili jsme však historického počinu našich legií — proč, o tom svůj soud pronese historie; a já věřím, že přece jen i tu »pravda zvítězí«.

Ale to je pro naši otázku konečně vedlejší. Zapsali jsme se ve jménu naší zvláštní, speciální demokracie západní orientaci, a ta byla vlastně anglická, a proto nejasná, bez určité linie pro ty, kteří se jí podřídili. Rozhodovala na mírové konferenci. Její osudovou chybou tam bylo naprosté zneuznávání německé psychiky a proto nemožné přenášení antimilitaristického ducha anglického do života nejvojenštějšího národa německého.

Že anglosaská koncepce chtěla svým způsobem zabezpečiti mír je pochopitelné, vzpomeneme-li, jak těžko se odhodlávala za války Anglie k všeobecné branné povinnosti. Ale že si vynutila pro Německo nájemné vojsko, jaké měla doma, bylo přímo groteskním nápadem. Nechci napodobovat skvělé vzory a dělati proroka, až jak to dopadlo — vím jen, že jsem se  sice tomu nápadu tehdy smál, ale ovšem jsem nebyl dost vojákem, abych předvídal, že ta Reichswehr bude  nejskvělejším kádrem pro rychlé vytvoření milionové armády z formací polovojenských.

Stejně duchaplné bylo odložení určení cifry reparací na rok 1922, což bylo přímo výzvou k šílené německé inflaci, jak jsem se toho pro nás obával, když jsem byl utěšován, že nám »náhradu za osvobození« spojenci určí až v roce 1925.  Tomu jsem zabránil, ale v tom druhém jsem neměl žádné účasti. A konečně vynutili si Američané s Angličany Společnost národů. Myšlenka jistě byla krásná, ale podmínky byly pro ni nemožné, a účinky  -  vidíme. Jako koruna uspořádaných poměrů světových byla by Společnost národů k udrženímíru institucí velikolepou, avšak s vyloučením Německa a sovětského Ruska lehkovážnou. Kdyby se byli spojenci dovedli odhodlati  k poměrnému snížení armád pro všechny státy a ponechali stejně i Německu právo na všeobecnou brannou povinnost, ovšem také s poměrně obmezeným počtem stálého vojska, a kdyby byli s pomocí našich legií osvobodili Rusko od bolševiků a učinili z něho rozhodující element mírové stability, mohli jsme žít v Evropě dlouho v míru a klidu. Také sociálně, poněvadž široká politika sociální byla po čtyřleté válce  naprosto nevyhnutelnou. Bohužel, staral jsem se o to marně, poněvadž naše politika šla jiným směrem než ta, ve jménu které jsem vedl svou  válečnou politiku protirakouskou. Zvítězila orientace západní — nový režim.

Německo-sovětská smlouva v Rapallo, jejíž uzavření Němci kladou za vinu Angličanům, dala Němcům možnost ozbrojovati sebe i Sověty v Rusku, a tak začíti obcházení vojenských obmezení mírové smlouvy. Amerika se úplně zřekla garanční smlouvy, zabezpečující Francii, a odmítla dokonce i účast ve Společnosti národů,  a nakonec Anglie se vzdala své žádosti potrestání císaře Viléma i své krajně protiněmecké politiky a v důvěře v trvalost  německého  odzbrojení nejen sama s největší energií odzbrojovala,  nýbrž  vedla k tomu ve jménu myšlenky Společnosti národů i Francii. A my v důvěře ve všemocnou ochranu své západní demokracie jsme učinili ze švejkoviny princip své armádní politiky  a svou ctižádost jsme hledali  v přisluhování anglické a francouzské politice, jejíž výmluvným, skvělým hlasatelem byl v Ženevě p.  Briand.

My ovšem také aspoň stejně jako francouzští radikálové jsme byli vášnivými odpůrci Mussoliniho. Pod dojmem důvěrných zahraničních exposé hádali se  tenkrát se mnou Švehla i p. Šrámek o to, že Mussolini déle nevydrží než tři měsíce, tak nebo onak ... Mussolini zatím vnitrně přetvořoval Itálii, budoval velikou její vojenskou moc. A zatím, co  jsme měli k němu hledati snesitelný poměr a tím zmírňovati přirozený antagonismus jugoslávsko-italský s ohledem na italskou stráž na Brenneru, rozšiřovali jsme svým hlučným antifašismem  propast; a  důsledek  byl nejen přiklonění Itálie k Rakousku což by nebylo neštěstím, nýbrž, což je méně vítané, k Maďarsku. Poctivě jsme se starali o to, aby Maďaři nevystřízlivěli a věřili v konečnou úspěšnost své politiky!

*

Také jsme statečně pomáhali v Ženevě formulovati resoluce které, měly zaručiti mír, třeba Anglie, jejíž velvyslanec v Berlíně vedl svou až nápadně germanofilskou politiku, jimi nadšena nebyla a o mír se starala hlavně tím, že bránila Francii, aby uveřejnila zjištěná fakta o stalém německém zbrojení. Francie byla jakoby hypnotisována vírou, že její záchrana je jenom v pomoci Anglie; věřila Locarnu, soustředila všechnu energii na obrannou linii pohraniční, což arci nebylo zrovna našim zabezpečením, a svou skvělou výzbroj nechala zastarat. A my, kteří jsme potřebovali těžké miliony na záchranu zkrachovaných bank, byli jsme šťastni, že jsme nemusili »vyhazovat« peníze na ozbrojení. Ani to nás nevyrušilo z dojemné víry v pacifismus demokracie, že Poláci, kteří nám nemohli zapomenouti odepření transportu výzbroje proti s počátku vítězícím Sovětům, po vítězství horečně zbrojili a tím nabývali stále větší převahy nad námi, kteří jsme mohli svou početně menší sílu do velké míry paralysovati aspoň nejmodernější výzbrojí.

Z pacifického snění probudil Francii i nás Hitler, který nechal Stresemannovy třeba účinné, ale přece pomalé diplomacie (pověstného finassieren) a v pevné důvěře v neschopnost účinnějšího než resolučního, papírového odporu se strany spojenců dal se beze všech ohledů do mohutného zbrojení, a  sice v takových rozměrech a s takovou bystrostí, že jsme se - aspoň Francie a my - s hrůzou  pro budili z opojného  pacifistického  snu.  Probuzení bylo zejména pro nás tím  horší, že  přišlo něco, čeho opravdu nikdo  neočekával – pakt německo-polský. Horší konce západní orientace pro nás bylo si těžko představiti.

Nechci rozsuzovati,komu připisovati otcovství spásné myšlenky,a hledati záchranu před Hitlerem v sovětském Rusku ve formě tak zv. Východního paktu, zda Francii či nám. Mohl bych se na základě ne zrovna pěkných zkušeností od r. 1919 rozhodnouti pro nás, ale rozhodně to, že naše západní orientace se končí přece jen v Rusku — arci sovětském, je pro mne satisfakcí, ovšem přiznám se — k pláči! Ale uspokojení nad budoucností, zabezpečenou paktem s Moskvou, je u nás přes to, že nový vůdce Kominternu, pověstný Dimitrov, mluví na sjezdu kominterny o zmoudřelé politice komunistů jako o známém trojánském koni tak upřímně, že dovedlo zaplašiti dokonce jinak přirozené náboženské obavy před kulturním spojením s nejnebezpečnějším — antichristem. Dovedou se u nás utěšiti také tím, že je nacizm ještě horší, ač Hitler se zaklíná, že nechce bojovati proti křesťanství a neříká, že je náboženství — opiem. Že se však sblížením se Sověty nebezpečně přiostřil náš poměr k Polsku, což vážně zmenšuje bez toho dost problematickou cenu bolševické pomoci, nedovede si snad  přece nikdo zapříti, kdo úmyslně  nechce zavírati oči před skutečností…                               

* 

Aby však míra naprosté neúčinnosti ženevské politiky i s jejím demokratickým pacifismem byla dovršena, došlo k sankční politice anglické, k níž jsme se my nejen připojili, nýbrž při níž jsme byli dokonce obzvlášť slavnostně zúčastněni. Ve jménu tak zv. kolektivní bezpečnosti a posvátnosti statutu Společnosti národů, již Angličané odkryli teprve v případu habešském, užito s pomocí odpůrců italského fašismu v Ženevě téměř jednomyslně sankcí proti Itálii, která smlouvou ve  Strese a  Lavalovou římskou  dohodou  mohla býti  jedním z nejdůležitějších pilířů  evropského  míru  proti  rozpínavosti pangermanismu.

Nebudu opakovati, co jsem v té věci napsal.  Sankcemi se válka nezastavila; sankce neměly prozatím jiného účinku, než že hospodářsky těžce poškodily země, poslušné ženevského  usnesení a ukázaly obdivuhodný mravní účinek fašistického patriotismu a jeho solidarity, i hospodářský účinek jeho korporatismu, jenž velkou mírou přispěl i k odolnosti i k ulehčení přeměny výroby i spotřeby, vynucené »stavem obležení«. Pro budoucnost ovšem znamenají zbytečné hospodářské sankce především pro střední Evropu a Francii nebezpečné posílení italské soběstačnosti a politické důsledky, jež co možno nejdříve paralysovati je nejvážnější povinností politiky Francie a jejich spojenců.

Ale praktické vyzkoušení politiky kolektivní bezpečnosti mělo účinek nejméně očekávaný; totiž slavnostní pochování myšlenky odzbrojení. Anglické odhodlání k obrovskému ozbrojení na moři i ve vzduchu je naprostým odsouzením veškeré poválečné politiky, jíž jsme tak oddaně sloužili. A pro nás i pro Francii je při tom vážným mementem, že je to zbrojení skoro výhradně obranné, neboť pozemní vojsko, které  by  mělo při  útoku  na  Belgii i Francii pomáhati, je v něm v řadě — poslední.  Obrovský rozvoj vojenského letectví do základu změnil politiku důvěry v ostrovní nezranitelnost Anglie.

Vzpomínám, jak jsem zaklínal sira Eyr Crowe v Paříži, aby se Anglie svou pomocí při osvobození Ruska navždy zabezpečila i v Indii i proti Německu… Byl jsem Kassandrou v Rakousku, ale  nebolelo mne, že mne neposlechli — ale býti Kassandrou v osvobozeném  našem státě, je přece víc než bolestné…

Tedy ať chceme či nechceme, nejde o osoby, nýbrž o novou politiku, bez demokratického apoštolství a snad i bez vědecké metody! Konečně jsme ji už začali pokusem o sblížení s Rakouskem za návštěvy kancléře Schuschnigga v Táboře, ale nutno v ní pokračovati novými, reálnějšími metodami.

Doba je příliš vážná pro fráze a hračky! Nikdo neví, je-li ještě vůbec čas k novému, ale rozhodně není dovoleno něco zameškati, co by mohlo snad pomoci. Dělejme svou vlastní politiku! V čem můžeme napraviti to, co bylo zanedbáno snahou po uplatnění naivního pacifismu, nebojme se žádných obětí! Jistě zůstaneme věrni Francii! Doufejme jen, že zdravé jádro národa odolá těm, kteří vědomě nebo nevědomky pracují k jeho ochromení a rozvrácení! Ale hlavním naším úkolem spolu s Francií musí býti nejen upevnění Malé dohody hospodářským sjednocením, nýbrž také vybudování hospodářského společenství podunajských států. Při tom opakuji, co od počátku jednání o středoevropském problému tvrdím, že je těžko si hospodářské sblížení Podunají, zejména po chybách popřevratové politiky, která vedla k autarkickým snahám, mysliti bez Itálie, a nebojím se říci, i bez součinnosti Německa a finanční pomoci nejen Francie, nýbrž snad i Anglie! Cílem této politiky by musilo být, místo fantastické kolektivity hospodářskou solidaritou nejen Podunají, nýbrž Evropy, ovšem obrannou, ne útočnou, dojiti k zachování a upevnění míru politického i sociálního! Bylo by štěstím, kdyby jednání v Bělehradě bylo vážným krokem k této nové politice míru a pokoje!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit