PRAVDOU TŘEBA PROTI VŠEM

KAREL KRAMÁŘ PRVNÍ ČS PREMIÉR

Má víra a naděje

 

Karel Kramář

Odpověď Dr. Karla Kramáře na projevy pocty jeho 75. narozenin v sále Lucerny 29. prosince 1935

Dámy a pánové!

Bylo sice ohlášeno, že promluvím jen několik slov, ale jistě mi nezazlíte, bude-li těch slov trochu víc.

Chci především poděkovat vám přítomným, i všem těm nesčetným, kteří mi v těchto dnech projevili tolik lásky a oddanosti. Byl jsem tím dojat více, než dovedu říci, a přiznám se, že jsem byl zejména dojat hlasy vděčnosti a vřelé oddanosti od ubohé ruské, roztroušené emigrace z Ameriky, z Východní Asie, z Bělehradu, Sofie, Lublaně a odjinud. Až se mně zdálo, že toho ani nezasloužím za to, že nedovedu být nevěrným a nevděčným. A měl jsem při tom povit lítosti, že jsme nedovedli pamatovati na tuto ruskou vděčnost a nepomohli osvoboditi národ, který sám za svobodu Slovanů tolik, všechno obětoval. Bohužel, je pozdě litovat. Dnes je možno jen doufat, že snad právě to, že u nás přece jen nevymřela všechna vděčnost, bude jednou tím, co nás bude spojovati s osvobozeným ruským národem.

Ale chci mluviti také o jiné vděčnosti. Ve velké řadě projevů, které jsem dostal, bylo litováno nevděčnosti národa ke mně. Mám za svou povinnost, abych zrovna o této věci řekl dnes několik slov. Pravím docela upřímně, že ani v nejmenším necítím zklamání nad nějakým nevděkem. V politice jsem nikdy nehledal ani vděku, ani výdělku. Pro mne politika nebyla ničím jiným, než oddanou službou národu, konáním povinnosti. Něco docela jiného těžce nesu. Odpustíte mi, mluvím-li o tom, ale po všech těch důkazech oddanosti mám snad právo předpokládat, že mi nezazlíte, mluvím-li také jednou o sobě.

Cílem mé politiky bylo: připravovat národ politicky, kulturně, hospodářsky i sociálně pro samostatnost. Dokud nebylo jisto, že mezi Ruskem a Vídní je propast nepřeklenutelná, dotud jsem hleděl připraviti národ na samostatnost ve smyslu našeho státního práva.

Když jsem se přesvědčil, že mezi Rakouskem a Ruskem musí dojíti k osudovému pro nás konfliktu, věřil jsem jen ve Slovanstvo. Byla to práce dvaceti let ve vídeňském parlamentě ve snaze o to, abychom měli úřady obsazeny svými lidmi, abychom kulturně rostli, hospodářsky se osamostatňovali a připoutali spravedlivou politikou sociální i masy dělnictva k národu a tak abychom v každé chvíli byli schopni ujmouti se vlády v osvobozeném státě. Také můj jazykový boj byl součástí této přípravy k samostatnosti. Jako reálný politik musil jsem ovšem počítati i s nezdarem. A pro ten případ jsem chtěl, abychom nejen měli obsazeny úřady, nýbrž aby také naši úředníci vnitřním českým úřadováním nabyli tolik sebevědomí, aby nám byli oporou i tehdy, kdyby náš boj nedopadl tak, jak jsme si přáli.

To byla má politika poválečná. Byl jsem za ni kaceřován, bylo mi vytýkáno skoro lokajství a pouze naše strana mně věřila, že svou politikou sloužím jen národu a jeho budoucnosti. A tak, když jsme se osamostatnili — mohu to říci bez obavy před výčitkou neoprávněné sebechvály — dali jsme obnovenému státu znamenité úřednictvo a při tom byl národ hospodářsky tak silný, že jsme mohli svůj samostatný život začíti plni důvěry, že ten stát, jehož svobodu jsme si dovedli vydobýti, zachováme silným, zdravým a mocným.

Nerozpakuji se říci, že tím bylo dovršeno, ale také umožněno vítězství naší vnitřní revoluce. Co by bylo bez toho? Řekl jsem kdysi v devadesátých letech pozdějšímu ministru Rezkovi: »Kdyby se bývaly plnily požadavky deklarace, byl by v té době náš stát tak německý, že bychom ho vlastně neměli, poněvadž úřady by byly tehdy obsazeny Němci nebo poloněmci.« Nikdy jsem také neklamal, že udržet stát je neméně těžké, než ho dobýt. A poněvadž jsem si byl vědom, jaká nám budou hroziti nebezpečí politická a hospodářská, založil jsem svou politiku na naději ve vítězné Rusko. Můžete si představit, jak mi bylo těžko, když Rusko klesalo pod revolucí a dokonce pod bolševismem! Chtěl jsem, abychom pomohli Rusko osvoboditi a abychom si tím získali významné místo nejen ve Slovanstvu, nýbrž i ve světě a aby se tak náš národ ukázal býti hodným těch přímo zázračných možností, jež mu osud připravil.

Dopadlo to, bohužel, jinak. Slovanství, jímž jsme žili — i v zahraniční revoluci — až do ruské revoluce, jsme zaměnili za novou orientaci, za pověrečnou přímo víru v zázraky nové demokracie. Tomu jsme ovětovali i hlavní předpoklad udržení samostatnosti, že totiž sami musíme býti silní, chceme-li spoléhati jen na západní mocnosti. Bohužel, o tuto svou sílu jsme se nestarali. Jak jsme se chovali k armádě! Naši důstojníci nesměli býti ani ozbrojeni a musili chodit před rotami ozbrojených vojáků beze zbraně, jako kapelníci od hudby. To byla doba falešného pacifismu, na kterou nechci vzpomínati.

V tom všem byla tragika mého života. Když jsme s Rašínem snili ve Vídni o novém státě, představovali jsme si příští věci docela jinak. 

V tom je tedy tragika a nikoli v tom, je-li nebo není-li mi národ vděčný. Mně stačí vaše láska, mně stačí oddanost těch, kteří zůstali věrni našemu starému vlastenectví., myšlence národního, našeho státu.

Nechci, aby si někdo snad myslil, že z toho, co říkám, mluví nějaká zklamaná ctižádost. Ale měl jsem právo být trpce zklamán, když jsem nemohl uplatnit všecko, čemu jsem se naučil, jako snad nikdo druhý v těžkém zápase s Vídní, ve službě samostatnému státu. A nechci zapírati, že jsem považoval téměř za nebezpečné zahrávání s osudem nového státu, když nebylo u nás využito sil, osvědčených v politice předválečné, při budování státu, jehož svobody zrovna bez nás nebylo.

Že nic z politiky nechci, ukázal jsem velmi jasně ve Vídni. A že ani v republice, na jejíž vybudování mám přece tak velký podíl, jsem nechtěl nic, než pracovat pro její zdar, sílu a rozkvět, to vědí nejlépe ti, kteří se mnou pracovali v Pětce a v Osmičce. Ne, za mne nemluví nijaká uražená ctižádost. Té neznám. Mou jedinou ctižádostí je, aby mého jména vděčně bylo vzpomínáno tenkrát, až tu nebudu, až se mne nebude musit nikdo bát, tenkrát, až bude mluvit jenom spravedlivá objektivní historie. 

Odpusťte mi, mluvím-li k vám dnes tímto způsobem. Ale není mi možno jinak. Je-li člověku 75 let, má právo říci více, než říkal snad dříve. Ale nemyslete, že mé zklamání působilo na mé odhodlání obětovat vše pro národ, anebo, že bych jím snad ztratil chuť k práci. Dokud tu budu, dotud budu pracovat dál. Nepotřebuji žádných hodností, mně stačí vědomí, co jsem udělal a čeho jsem dosáhl pro náš národ.

Dovolte, abych končil vyznáním své víry, na kterou nemá vliv ani vděk, ani nevděk. Celou duší věřím, že nám nic nepomůže a nic nás nespasí, než věrná oddanost národu a státu, než to staré české vlastenectví, kterým jsme vydobyli vítězství a kterým jedině je také uchráníme a zachováme. Věřím také, že to naše staré tradiční vlastenectví není udušeno materialismem doby poválečné! Věřím, že naše mládež se svým krásným heslem »vše pro národ!« — je slibem nové lepší budoucnosti, slibem krásnějších časů, než na jaké jsme zvyklí v poválečných letech! A věřím v budoucnost Slovanstva, v obrození velkého národního Ruska! A jsem-li na něco zvlášť hrdým, pak je to to, co mi říkají ruští emigranti, kteří opravdu nezasluhují si toho, jak se u nás s nimi zachází, abychom se zachovali Sovětům, že totiž jednou budou mostem, spojujícím náš národ s novým Ruskem a že to Rusko zapomene na naši nevděčnost pro mou lásku k němu.

To je má víra a naděje! Máte-li mne opravdu rádi, neztrácejte také vy této naděje a věřte, jako já jsem věřil v celém životě, že ta naše láska k vlasti konečně přece jen zvítězí a že si zachováme to, co jsme tak těžkými oběťmi vybojovali! A zvláště prosím, aby tuto naději a víru nesla v nový život naše mládež! Jsem přesvědčen, že naše národní myšlenka a naše víra ve Slovanstvo nakonec zvítězí a že nám pomůže k takové budoucnosti, o které jsme snili a pro kterou jsme dovedli bojovat i trpět! ! 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit