PRAVDOU TŘEBA PROTI VŠEM

KAREL KRAMÁŘ PRVNÍ ČS PREMIÉR

Na den sv. Václava v Kijevě

(28. září 1934)

 

Karel Kramář

 

Nelze říci, že bychom u nás měli nedostatek vzpomínkových slavností. Snad zrovna naopak. Ale bylo by těžkou nevděčností a povážlivým úkazem, kdybychom si neuvědomili, že jednou z nejkrásnějších vzpomínkových slavností mělo by býti výročí svěcení praporu prvního pluku čsl. vojska, pluku Mistra Jana v staroslavném ruském Kijevě. Jak bylo teplo v duši, co krásných, světlých nadějí, když mně a Rašínovi o tom vypravoval legionář Vaněk, který skoro zázračně proklouzl rakouskými vojsky, aby nám vyřídil, co naši v Rusku od prohlášení války dělali! Není divu, že jsme byli dojati, nadšeni, ale také, že jsme viděli nezbytnost, aby naše vnitřní politika nebyla v rozporu s tím, zač naši za hranicí byli hotovi umírati...

Ruští Čechové a Slováci a první naši zajatci, kteří přisahali na prapor I. čsl., posvěcený ruskými kněžími, přisahali tím věrnost slovanské myšlence. Ponejprv mohli naši lidé sebeobětováním dokázati, že našemu národu slovanství nebylo prázdnou frází k zastrašení Vídně. A nebylo to jen v Rusku. Hrdinný poručík Dostál, padlý roku 1914 u Remeše, mne už r. 1913 žádal o přímluvu, aby byl přijat do ruské armády, a hned v prvních dnech války se dobrovolci roty »Nazdar« hlásili do boje za vítězství a svobodu Slovanstva. To všecko bylo důkazem a vyvrcholením opravdovosti ideologie našeho probuzení, zápasu za svobodu národa a našeho slovanství.

A je dojista nanejvýš charakteristické pro tehdejší psychologii našeho národa, že první náš pluk byl posvěcen jménem Mistra Jana! Jistě v tom nerozhodovaly motivy náboženské, nýbrž jen opravdovost našich lidí, obětovati život za pravdu jako On. A nesmíme zapomínati, že nám Mistr Jan byl nejen bojovníkem za práva národa proti hrozivé záplavě cizinců, nýbrž také odpůrcem materialismu těch, kteří měli sloužiti jen Bohu...

Slovanství, mravní čistota a národní idealismus je tedy odkazem těch, kteří tehdy na prapor přisahali a svou krví zpečetili svou přísahu. Opravdoví hrdinové našeho odboje.

Proto máme tolik příčin, abychom nejen oslavovali jejich památku, nýbrž také zpytovali své svědomí. Málokdy byly ideály těch, kteří šli dobrovolně a byli ochotni dáti všecko za osvobození vlasti, tak vzdáleny vlasti — osvobozené, jako u nás.

Že je tak mnoho těch, kteří obětovali co mohli na podporu boje za naši svobodu, dnes ponížených chudáků, a že svoboda byla daleko výhodnější těm, kteří pro ni nejméně udělali a nanejvýš ji svým opatrnictvím ohrožovali, není konečně to nejhorší. Je to většinou osud všech »naivních« idealistů, dokonce podle přesvědčení těch moudrých a opatrných, zasloužený...

Ale horší je, že historie prvních let naší svobody je historií někdy až dravého využívání všeho, co osvobozený stát mohl dát těm, kteří jej ovládali, a že jsme bez účinného odporu propadli poválečnému materialismu, jehož se první naši hrdinové v duchu naší krásné národní tradice zasvěcením prvního pluku paměti Mistra Jana tak slavnostně odříkali. Vyvěšování praporů s kalichem to nezakryje.

Také naše poválečné slovanství je přímo znesvěcením kijevské přísahy. Ti, kteří tehdy přisahali, měli dojista také trpké zkušenosti téměř nevyhnutelné při naprosté novosti toho, co naši chtěli a co s ruského stanoviska mohlo míti dost vážné důsledky, kdyby totéž chtěli dobrovolci druhých národností, jichž v starém Rusku nebyl nedostatek. Ale cítili celou duší ohromnou oběť velikého národa a opravdové jeho slovanské bratrství, které také jim, jako našim ve Francii, kázalo osvědčiti slovanství českého národa obětí všeho, ba největším hrdinstvím, jež možno si představiti: vydáním se nebezpečí šibenice, kdyby byli v boji zajati... Tolik hrdinství, tolik opravdového národního idealismu — a konce?! Nebojme se přiznati si, že nejsme hodni těch, kteří se šli pro naši svobodu obětovat, nanejvýš těch, kteří se v poslední chvíli šli ohřát do teplušek.

Co »Vodičků« otravuje náš život, naše krásné, tradiční vlastenectví a naše slovanské cítění! Dnes ovšem přiznávají všichni, že bez Ruska není pro nás bezpečnosti, jak jsem to tvrdil od počátku naší samostatnosti. Západní orientace se příliš neosvědčila. Ale místo Ruska slovanského, jemuž věrnost přisahali naši Starodružiníci v Kijevě, spoleháme pod vedením Francie na sověty, na jejich věrnost danému slovu; náš pan ministr zahraničí si počítá dokonce za zvláštní zásluhu, že se o to snažil celých deset let. Dojista mu tudíž nekřivdím, řeknu-li, že těch let je o hodně víc.

Tak ve vzpomínce na den, kdy naše samostatnost dostala první posvěcení, a kdy všichni, kteří tenkrát přisahali, věřili, že přisahají nejen za sebe, nýbrž za svůj národ, a že osvobozený národ svatě dodrží jejich přísahu, nemůžeme se ubrániti trpkým pocitům i obavám o budoucno. Ve velikém světovém dění jsme nedovedli nebo spíš nechtěli býti těmi, jimž by svět navždy byl zavázán vděčností za osvobození od nejstrašnějšího sociálního a kulturního nebezpečí i od možnosti německé odvety a znovuzrození pangermanismu. A nikdo nedovede říci, jaký bude konec vývoje světových událostí, v nichž už nejsme plně tvůrci svého osudu. Kijevská přísaha vázala, bohužel, jen ty, kteří ji zpečetili hrdinnou smrtí!

Těm zachovejme vděčnou památku nejen ve slavnostní chvíli, nýbrž celým svým národním životem! Bohudíky, začíná u nás přece jen nový život! Okolo nás slaví nacionalismus vítězství, ohromující všecky, kteří jej tak předčasně pochovávali. A prostý pud sebezachování nás přivede zase k tomu, co bylo kouzlem naší síly, naší odolnosti ve chvílích nejtěžších, i našeho vítězství, k tomu, co bylo přísahou našich nezapomenutelných hrdinů v den sv. Václava v staroslavném Kijevě. Jen v tom znamení odoláme všem nebezpečím, jež nám hrozí, ubráníme svou svobodu, svůj stát, a doufejme, pomůžeme také konečnému obrození a vítězství Slovanstva!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit