PRAVDOU TŘEBA PROTI VŠEM

KAREL KRAMÁŘ PRVNÍ ČS PREMIÉR

Zůstaňte věrni našemu vlastenectví

Karel Kramář

 

(Projev k studentům 9. března 1936 na valné hromadě Studentského národního sjednocení.)

Milí mladí přátelé,

odhodlal-li jsem se bez zřetele ke svému zdravotnímu stavu přijíti mezi vás a promluvit o tom, v čem stále vidím jedinou naši spásu, není ani potřeba rozvádět, proč jsem se nechtěl omeziti na písemný projev. I vy dojista cítíte celou tragiku vítězných států po světové válce. Prohra míru je už sotva otázkou. A je přímo povinností ujasniti si, jak se to mohlo a — musilo státi.

Tak často vzpomínám na konec své poslední řeči ke studentstvu roku 1908 v plodinové burse. Bylo po novoslovanském pražském sjezdu, a duše byla plna nadějí a snů o velké slovanské budoucnosti. Končil jsem, že závidím mladým možnost, dožíti se vítězství slovanství. Nenadál jsem se, jak bylo blízko! Naše druhá pouť do Ruska, slovanský sjezd v Sofii, vítězná balkánská válka Srbů a Bulharů proti Turkům. Vše bylo svědectvím nového života slovanského, i přes nezdar tak krásně počatého rusko-polského smíření a přes válku Bulharů proti Srbům. Nebylo možno očekávati zázraky; věděl jsem, jak těžká bude cesta k velikému cíli. Ale očekávané přece přišlo: světová válka, válka germánsko-slovanská.

I u nás slovanství vyznávali ve válce tak mnozí z těch, kteří před válkou neměli pro ně než útrpný úsměv nad naivním romantismem. A naše legie, jejichž význam v našem zahraničním odboji byl především rozhodující, vyrostly z našeho slovanství a byly velkými a slavnými, dokud nebyly rozhlodány vlivem nejstrašnějšího nepřítele Slovanstva, vlivem bolševictví.

Víru ve slovanské vítězství opustili ovšem zase ti, kteří slovanství vyznávali, dokud a poněvadž věřili v ruské vítězství; oficielní slovanství se u nás končilo slovanstvím s německou účastí a hlásáním kulturního sblížení s bolševismem. Vítězství ve světové válce prohlášeno za vítězství světové demokracie, a v té jsme hledali všechnu spásu, záruku věčného míru i možnost osvoboditi se od »oběti militarismu«, v němž jsme viděli pro lidstvo nejstrašnější zlo.

Ve svobodném státu přestal býti základem našeho života starý český nacionalismus, jímž oduševněni jsme se povznesli z největšího k vítězství a svobodě. Nehodil se pro ty, kteří měli vliv na vedení nového státu, třeba tak mnozí z nich k jeho osvobození nejméně přispěli.

A přece zrovna toho našeho nacionalismu bylo tolik potřebí k budování státu. Jen tak mohlo být zabráněno, aby se nezvrhlo v bezohledné vykořisťování nečekané příležitosti, těmi, kdo se k moci dostali. Zapomnělo se, že zrovna nový stát, a k tomu po útrapách dlouhé války, vyžadoval obětí všech, kteří ten stát chtěli. Je až bolno vzpomínat na boj o národní ráz státu po tak velkolepém a vítězném vypětí našeho nacionalismu.

Nemusili jsme se báti, že by náš československý byl poškodil naši pověst vzorných demokratů. Byl vždy poctivě demokratický, nikdy nechtěl utiskovati, odnárodňovati druhé, všem přál plný duševní rozvoj, pokud nechtějí ohrožovati životní zájmy a bezpečnost našeho státu. S klidným svědomím jsme mohli na jeho základě budovati svůj národní stát, neobávajíce se jinonárodních menšin, pokud pro ně náš stát nebyl nepřijatelnou skutečností, takže by pro ně každá ústupnost byla zbytečnou, ba škodlivou. A ten náš nacionalismus je také sociálně spravedlivější a nebojím se říci, ušlechtilejší, než internacionální socialismus.

Zrovna ve jménu toho svého českého nacionalismu jsme od konce let osmdesátých byli pro nejširší politiku sociální i pro všechna práva politická pro dělnictvo, a v českých dělníci jsme hledali a našli spolehlivou oporu proti odnárodňovací německé politice v krajích smíšených.

Nebylo tudíž větší nespravedlivosti než útočit ve jménu sociální spravedlnosti na české střední stavy, jejichž sociální politika prýštila z upřímného nacionalismu, z opravdového smyslu pro spravedlnost, neboť vyžadovala často těžkých obětí, kdežto pro socialisty byl boj za sociální spravedlnost přece jen cestou a prostředkem k dobývání politické moci a hospodářských prospěchů.

I celá naše hospodářská situace by byla docela jiná, kdybychom ani v politice hospodářské neopustili zásad svého idealistického nacionalismu, který nedovoluje vyvyšovati zájem tříd a stavů nad zájem celku, nad prospěch státu a nad zájem stejné spravedlnosti ke všem jeho hospodářským a sociálním složkám. Ani naše umění neprýštilo již z duše národa a nehledalo cesty k ní.

Náš nacionální idealismus nebyl ani »pokrokový«. Prodělali jsme světovou chorobu, nejnebezpečnější pro národ malý, který světové kultuře může přece jen zpravidla přispěti toliko tím, že do ní přinese něco svého, co je druhým nové, svérázné.

A proto nejen politika, nýbrž každá práce, duševní i hmotná, musí býti oduševněna oddaností a láskou k národu, máme-li být něčím víc, než jedním z nekonečné řady malých národů, a máme-li se udržeti na výši, odpovídající naší minulosti i významu našeho vítězství za svobodu a samostatnost, na něž máme právo opravdu býti hrdi.

Neodlučným atributem naší pokrokovosti až do vítězství Hitlerova byl také náš pacifismus, o němž jsme zejména myslili, že je demokratický, Zde jsme chtěli být téměř vůdčími, v ženevských, třeba ušlechtilých — naivnostech.

Ač nejvíce ohroženi ze všech stran, nechtěli jsme viděti, že ani Němci ani Maďaři nesmíří se s osudem jinak, než uvidí-li, že mají proti sobě sílu, která by každý jejich pokus o násilnou změnu poměrů zlomila. Naší povinností bylo ukázati světu, že naše legie nebyly efemérním zjevem, nýbrž výrazem nezlomné vůle národa, vítězství nejen dobýti, nýbrž je i udržeti. A mohli jsme tedy se svým, v tom ohledu skvělým průmyslem a hospodářskou silou míti moderní armádu, prvotřídní duchem a výzbrojí, a s tou docela jiné mezinárodní postavení, než se slávou svého pacifistického demokratismu.

Kdo prodělal světovou válku, dojista by byl šťasten, kdyby mohl a směl býti nekompromisním pacifistou, ale nám to není dovoleno. Kdybychom byli, jak jsem se o to tolik snažil, dokonali úkol svých slavných legií a byli v čele těch, kteří by Rusko osvobodili, nebylo by německé nebezpečí hrozivé, mír by byl na dlouho zabezpečen, poněvadž by nebyla porušena světová rovnováha, a mohli jsme býti rozumnými pacifisty. Neboť i jako upřímný pacifista nevidím v duchu brannosti, vychovávající národ v mužném odhodlání nedobývati cizího, nýbrž brániti ze všech sil svou svobodu a samostatnost, nic, co by se nesrovnávalo s ušlechtilým, idealistickým pacifismem. Naopak v této, svým účelem ušlechtilé brannosti vidím také nejlepší prostředek k výchově oddanosti a ochotné službě vlasti a národu.

Není nám omluvou, že jsme dělali totéž, co Francouzi a Angličané. Zrovna dnes, po tom, čeho jsme svědky ze strany Německa, těžko může kdo říci, že by to byl nejlepší příklad pro národ malý a ze všech stran tak ohrožený, jako jsme my. Ostatně nejen Francie, nýbrž zejména Anglie vidí, kam to přivedla s naivní vírou, že nejlepším prostředkem ku zmenšení militarismu druhých, zejména Němců, je vlastní odzbrojování, aby měli co napodobovati.

Osudným sebeklamem vítězů ve světové válce bylo domnění, že možno budovati nový svět míru a dohody bez zajištění základů světové rovnováhy, zejména bez obnovení pořádku a civilizace ve světové říši ruské.  To cítilo Německo, ale také Itálie, a je jistě charakteristické, že oba národy snažily se překonati hrůzu z nové války probuzením vášnivého patriotismu; v Německu k odčinění ponížení, způsobeného porážkou, a v Itálii k nápravě křivdy míru, jejž měla za nespravedlivý.

A tu je dojista pro nás daleko poučnější sledovati přímo zázračný vliv fašistického patriotismu na celou psychu italského národa, než z nepochopeného demokratismu rozhořčovati se nad formami italského fašismu. Není potřebí jimi býti nadšen ani s nimi souhlasiti, ale nikdo nedovede popříti, že zrovna fašismus se svým, smím-li tak říci, totalitním patriotismem, od dětí do starců, přímo obdivuhodně dovedl čeliti celému světu.

A to, co dovedli italští vojáci, které jako by fašismus zcela přerodil ve strašných podmínkách bojů v Habeši, je jistě největším překvapením pro celý svět. Ale také nejpádnějším důkazem, co dovede opravdové, vášnivé vlastenectví. A přestává to být demokratismem, když stát provádí jednomyslnou politiku celého národa, třeba jeho konstituční formy byli jiné než naše? Není to největším paradoxem poválečného morálního zmatku, že mohou nejkrvavější nepřátelé svobody a demokratismu, bolševici, býti mezi předními, kteří všude a v Ženevě volají svět do boje proti fašismu, a že nacházejí souhlas i tam, kde by možno bylo očekávati nepokažený cit morální i nepokřivený rozum?

Není pochyby, že se u nás hroutí poválečné přezírání vlastenectví a nacionalismu. Nemáme také příčiny, být hrdi na poválečný odklon od svého národního idealismu. Nehledě ke všemu, čím tolik trpíme hospodářsky i politicky, bylo by neodpustitelné, kdybychom zavírali oči před mravním poklesem našeho života, před tím, jak vzdáleni jsme heslu svého státního znaku, že »Pravda vítězí«. Nikdy u nás nebylo tolik falše a klamu.

Nelze žít pouze materialismem, důvěrou ve vítězství počtu, bez víry v něco vyššího, pro co je radostno přinášeti i těžké oběti.

Chceme-li zachovati sebe i svou svobodu, musíme se tudíž vrátiti k tomu starému českému vlastenectví, které nám umožnilo nejen přemoci stoletý útisk, nýbrž i zvítěziti v nejtěžší krizi světové války. Není to frází zrovna u mne, jenž po tak dlouhá léta vedl boj proti přemoci Vídně, a jenž ví, že se nemohl na nic jiného spoléhati a v ničem jiném hledati naši sílu a oporu.  Věřil jsem ve Slovanstvo a jeho budoucnost, a to mně dodávalo nezbytnou sebedůvěru; bez mravní síly vlastního národa, bez jeho bezpodmínečného vlastenectví a jeho nezdolné vůle, být svým a svobodným, bylo by bývalo i mé slovanství prázdným slovem.

A tak prosím a zaklínám vás: nehledejte smysl svého života v prázdném, bezduchém světoobčanství, které nikdy nedá tepla vašim srdcím! Nehledejte sociální spravedlnosti ve vládě jedné třídy nad druhými, odůvodňované její počestností, a věřte, že není jiného, ke všem spravedlivého řešení sociálních problémů, než v duchu národní solidarity, v tom, co bylo vůdčí hvězdou naší nesporně velkorysé sociální politiky. Zůstaňte věrni našemu tradičnímu vlastenectví, které oduševňovalo veškeren náš život duchovní i hmotný, a v hrdém sebevědomí nad vítězstvím naší lásky k národu a našich obětí pro jeho práva a svobodu, nebojte se býti spravedliví i k národnímu cítění druhých, jen když zůstanete odhodláni všecko obětovati pro zachování národního rázu státu, jeho vnější i vnitřní samostatnosti a svobody.

Neztrácejte víry ve vítězství Pravdy a Spravedlnosti. V té víře, která po celé století udržovala náš národ v důvěře, že nezahyne a zvítězí a která dávala mu sílu a odhodlání i ve chvílích nejhrozivějšího nebezpečí, jsme nezklamali.  A tak věřím i prosím, abyste věřili i vy, že i to těžce zkoušené Slovanstvo překoná zlé síly, které je muší a oslabují a že i ono zvítězí a potom opět mocné a silné bude všemu lidstvu zárukou míru a pokoje i opravdové svobody všech.

 {kunena_discuss:15}

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit